Sen.

Ve snách jsem uviděl družku sám po jejím usazen boku,

kolkolem kvetoucí sad, jasný jím probíhal proud.

Nad námi hvězdnaté nebe a měsíce bledavá záře,

vonný hrál po líci vzduch, z temna zněl slavičí zpěv.

Blaze nám bylo, tak blaze jak milencům v objetí lásky,

nebyli více jsme dva, každý žil ve druhém z nás.

Po řeky kříšťálu plouly k nám vlnkami houpané květy,

růžemi protkaná směs flořiných dítek to všech.

K noze nám kladly je vlny, a družka má zdvihala z trávy,

v dětinné vážíc je hře v kytici bez umu jen.

Nové vždy sbírala květy a ztrácela sebrané stále

nemajíc lýčí, jímž spjat stonek by ku stonku lnul.

Dále a dále ta vlna i kvítí nám prchá i doba

jasní se z Foibových bran, kalí však rozchvělý proud.

V západu vstávají mraky a před nimi větrové letí

z klínu i ze sadu, květ nesouce u pěnu vln.

Žádné nám tyto již kvítí, si hrajíce, nenosí hravým,

pod námi divý jest vír, nad námi děsivá bouř.

Úže se tulíme k sobě to vzájemném pro sebe v chvění

přívalem vody se dmou, rmuty jich slezají břeh.

Prchněme! – Noha však vázne jak čarami mražena k zemi,

balvany chvátě i strom, zhoubně k nám valí se tok.

Běda, on dostihl nás! a vždy výše a výše nám sahá,

voda již objímá pas, mokem již chlazena šíj.

Utonem, zahynem v proudu, žádné, ach, žádné už spásy,

družko má, kalná ta tůň v hlubinách stele nám hrob.

Kalný jest nad námi den, ani jediný paprslek slunce

nelíbá posledně tvář, netěší zoufalý hled.

Veta jest po nás! – Již v tvář bije vlna. Což pomoci není? –

Tak jako hasne ten blesk, hyne, ach, života svit.

V rachotu hromu ve výši a v ječení proudů a větrů

neslyšán umírá hlas, přemožen kácím se v proud.

Aj, tu má družka to kvítí, jež v poklidném sbírala šeru,

povznáší nad řeky vír, ke rtům pak tiskne je svým.

Jaké to divy se dějí? – Hle, jasné a tiché zas vody

líbají něžně mou líc, tulí se na prsa má.

Perutě vzrůstají družce a v zmužilou javši mne náruč

u výši povznesla mne v podivně ztišený vzduch.

Vzhůru, jen vzhůru, tam k slunci, jež vítězně vychází z mraku,

v prostoře prsa se dmou, v lesku se ztápí můj zrak.

Z blažených ňader, jež nemohou déle jej směstnati v sobě,

deře se hlasitý ples. – Probuzen pohlížím kol.

Slunce v mou světničku září a zrosené tváře mi líbá,

podle mé hlavy se skvět ochrannou kytici zřím.

Nenechám vadnouti tebe, ty bujíš jen v života proudu

nuže, ty kytice má, odkuď jsi přišla, se vrať;

lýkem mé lásky jsouc spjata a v souladu složena barev,

duši jen jedinou vznes, dosažen bude můj cíl.