SEN.

Šleh bičů hvízdá vzduchem

a třaská ostře v sluch,

co hvizd a třesk, to rána

a krvavý je pruh.

A otrok hrbí záda. –

Co skřipot zubů, žal

a pláč jsou otrokáři! –

bič jenom třaská dál.

Dál pot se řine s tváří,

dál v slzách jí se chléb,

dál v bitvách krví psanců

se barví luh a step.

A miliony padly

a padají co den, –

a v noci jen tak divný

jim hlavou táhne sen:

Na plavě žhoucím nebi

se hradí tmavý mrak,

tak beztvarný a těžký

a příšerný je tak.

A žene se a žene

jak mořem spousta vod –

a teď už pokrápává:

to slzy jsou a pot.

A ze mraku to duní

jak utlumený řev:

„Dští napřed pot a slzy,

a potom přijde krev.

Co po kapkách se sáklo

z těch věkovitých běd,

se hroutem sřítí zpátky

a zavalí ten svět!“

A kol to hřmí a ječí:

„Co dával jsi, to beř –

a žeť už nejsme lidé!

však chtěli jste mít zvěř.“

A rudé biče nebes

rvou vzduch a bijou v zem;

co třesk to kvil a trosky. –

A Bůh nám pomoz všem!