Sen.

Den šel spat již; blíženec ho smrti

vítaný políbil v čelo zlaté,

a za denním okem celá země

v náruč spánku klesá rozechvěna.

Tělo mdlé se klade k odpočinku,

a na duši jeho dřímající

černou mhu rozsívá smrti bratr.

Tělo mrtvé; duše ovinuta

neprohledným rouchem nevědomí

tiše dřímá, těla nepečliva;

člověk v tom i jiném světě žije,

v světech dvou, a v obou žije mrtev.

Avšak brzy z lůžka duše vstává,

nevázána tělem, vazbou tuhou,

myšlénka vyskočí z duše sama

ohnivá jak blesk z černého mračna,

– která byla ze všech nejrannější, –

vede s sebou spřízněných sto jiných:

nebo myšlénka je nesmrtelna. –

Tak co v duši dávno tajně skryto,

co si rozum chladný, ostýchavý,

věda dobře, nechtěl vysloviti,

v obrazích se na paměti míhá;

a co přál si duch tvůj někdy dávno,

duše ve snu tobě vyplnila;

a tvůj rozum ve snu dále myslí,

a tvůj duch se koupá ve věčnosti,

věčnosť vidí, věčnou beze času,

jak ten velký, věčný otec jeho!

Nuž zda sen je takto bez významu?

Sen je věčnosť, duše ve snu bohem:

každý z nás má boha svého v sobě!