Sen.

Pozdní noc je. Matka ještě s dcerou

Při kahánku sedí v tiché chýši;

Dcera pláče hocha nad nevěrou,

A matička její bolest tiší.

„Nech děvečko toho bolestění,

Však se zhojí tvého srdce rány;

Já to říkávala, že on není

– Krutý bídník – hoden mojí Hany.

Pomysli, že tak to býti mělo,

A že Pánbůh všecko k dobru mění...

Jdi si lehnout, duše tvá i tělo

Potřebují stejně posilnění.“

Na stole již světlo lampy mřelo,

Když ji matka provázela k loži,

A znamením křížku v bledé čelo

Odevzdala do ochrany Boží.

Dlouho bděla dívka; předc pak dříve

Její víčka navštívilo spaní,

Než ji nade oknem úpěnlivé

Mohlo leknout sýce kulichání.

Slyš, jak pták ten nade oknem kvílí!

Snad že – smutný hlídač hrobů – tuší,

Hrobní sen jak v tuto pozdní chvíli

Zaujímá děvy tesknou duši.

Zdáť se dívčině, že tvárnost hrobu

Na se náhle její ňádra vzala,

Aby nejmilejší duše robu

– První lásku – do něj pochovala.

A již slyší zvonit umíráčkem,

Již ji k hrobu doprovází hrana; –

Ó jak odhodlaně vše a s tichým pláčkem

Poslouchá i vidí spící Hana!

V tom se probudí; a v důlku očí

– Svědek snu té noci – slza lpěla;

V tom i matka do světnice vkročí:

„Vstaň děvečko, zvoní do kostela!“ – –

Když pak spolu na mši svaté dlejí,

Odpusť jí to Pane! že v tu dobu

Častěji zabloudí mysl její

S modlitbičkou ku své lásky hrobu.