SEN.

Když spánek ztížil údy mé, a sen na víčka slét’ mi

a zahnal stesk i žal,

tu hodiny Tvé nejsladší jsem přivolával ze tmy

a na loktech je kolébal.

Dech nočních fial třásl se, jak nad záhony stoupal

a v jizbu moji táh’,

a v bledém svitu měsíčním se nad mým ložem houpal,

jenž pruhem na čelo mi sáh’.

Třpyt hvězd mlh vlákna hebká na závoje snoval

k radosti bílých vil,

a nesen větrem východním nad krajem přeletoval

vzdálený šum a lehký kvil.

A Ty jsi byla v jizbě mé za dveřmi zamčenými,

Tvůj dech jsem slyšel znít –

a tichý hlas, jak šeptalas’ mi slovy záhadnými,

že nechceš věčně odejít.

Tys’ byla jata v srdci mém a prolínala do žil,

dech můj byl dechem Tvým,

a chtěla jsi, jen vzpomínkou na Tebe abych ožil,

až do rána se probudím.