Sen.

Rci, jaký byl to zvláštní sen,

jenž bleskem duší mojí táh?

Já viděl, v noc že schýlen den

a měsíc bdí jen na drahách.

Já snil a probudil se v mžik,

však věčnosti já půl jsem snil,

jak onen v lese řeholník,

jenž ptáku slouchal pár jen chvil.

Pár chvil – kus byly věčnosti

a mnich jen v snění přivřel zrak,

a zdálo se mu s radostí,

že teprv začal zpívat pták.

Ten zpíval již let padesát,

a mnichu zatím zbělel vlas,

že v klášter když se vrátil, znát

jej nikdo nechtěl za ten čas.

Tak bylo to s tím zvláštním snem,

jenž duši moji cele jal,

jak by se s ráje popěvkem

pro věčnost pták ten rozzpíval!

Mně zdálo se – já nevím již,

kde byl jsem – v dálné cizině

a k rtům jsem chýlil plnou číš

a ve půlnoční hodině.

To víno bylo žhavé tak

a žehlo s divou vroucností,

jak do mých snů by pěl ten pták

tu strašnou píseň věčnosti!

A přešel sen jak mračen stín

přes rozvlněné obilí...

Zas život zde! Buď pozdraven,

nechť rosteš třeba z mohyly!

Jsi život zas, jsi život přec,

ač matku svou snad proklínáš,

to písně refrain nakonec,

pták zpívá – sám jej v srdci máš!