Sen.

Mně zdálo se, v plášť zahalen –

že hotov k cestě před tebou jsem stál,

s tebou se louče, jako na věky. –

V ubledlé tváři nevýslovný bol

a v oku slza skoro zoufalá, –

pak ruka ledu mnohem chladnější:

tak zděsily tvou milostnou máť,

že mněla být mne tuhou mrtvolou.

l ty ses jaksi též mne hrozila. –

Já sám jsem cítil nevýslovný bol

a plamen divně mrazivý –

v tom místě žhát, kde srdce přebývá, –

a také úzkosť srdce svírala,

a tak jsem spjat byl trudným loučením,

– že jsem se cítil mocně přikován,

kdy ty jsi hrála u piana dál

svou píseň dojemnou a velebnou: – – –

Pak ruku s vyčítavým zrakem dalas’ mi,

a z objetí ses jemně vinula,

mně polo prosíc, polo hrozíc též.

A ve zraku tvém vážně milostném

tak velebný mi zplanul nebe lesk,

že jsem se cítil červem před tebou. –

Pak chladně kynouc provodilas mne,

nemluvíc slova rychle ke dveřím,

kde slzami jsem smýval ručku tvou.

Tvé oko modré shlíželo se v mém –

a jako mramor bílá tvoje tvář

tak byla vážná – chladná – bolestná,

tak svatá – mocná – k činům kynoucí, –

že touhami bych se byl rozplynul

nad okamžiku toho velkostí.

Myslel jsem, že mi z těla prchne duch,

by u tě dlel a tebe oblétal,

kdy otvírajíc dvéře, smutněs pravila:

– „Za hrobem naší věčné lásky cíl!“

Zmizelas. Chtěl jsem k tobě vrátit se

leč přimrazené stály nohy mé –

jen duše má se chvěla za tebou. –

Dvéře se zamkly. Vůkol čirá tma

a věčné prázno – hustá temná noc,

bez konce noc a ticho bez konce

a věčný prostor – jedno den a noc –

a nikde cesty, nikde světla kmit –

a nikde konce, nikde východu! – –

Hmatal jsem po sobě, – Ieč já se necítil,

volal jsem zoufale – leč já se neslyšel,

plynul jsem propastmi, stavěť se nemohl,

padal jsem v práznou noc – nemoh se zachytit! –

– a nikde cesty – světla – východu! –

Teď teprv myšlénky mne jala jistota,

že umřel jsem a věčnosť objímám.

Tu náhle jako hvězdy jasný svit

mi z dálky věčné cosi kynulo:

vůle se hnula – a již byl jsem tam,

tu věčnou dálku přepluv mžiknutím.

Byl ráj to. V prostřed vyšší trůn,

kde žezlo třímal věčné lásky bůh,

jímž ubohému mně tu pokynul.

Přistoupil jsem i podal harfu mi,

z níž takové jsem loudil písně zvuk,

že celé nebe nad ní slzelo –

a pán bůh slzu lásky uronil,

jež v tebe, dívko, proměnila se,

a on mi tebe za tu píseň dal.

Má duše s tebou v jedno spojená

tak božský život ssála z duše tvé,

že byl bych dávno s tebou andělem,

bych moh’ tě, drahá, nazývati svou.

Však ďábel přišel – na mne žaloval,

že prý jsem ve svých písních mnoho lhal,

a lásky bůh se na mne rozhněval,

že opět na bídný mne poslal svět,

kde posud lkám, ze snů se probudiv.