Sen.

„Radost mezi tvory dáleninou

Vůkol v hojnosti rozsívá semena,

V mých jen ňadrech neúrodně hynou!“

Hlavou skloněnou svá nesa břemena

Lkal jsem nad své lásky zříceninou.

Tam, kde sever chladný stromy hýbal,

Tam jsem hledal zděch ve ssutých úlevy;

Přemejšlel, když stín mi tvář již líbal,

Uzírámli ještě nástin své děvy –

V tom mne blaze Morfevs ukolíbal.

Hudba se mi ozve libohlasná –

Keř se dělí, krokem vážným bohyně

Tamto vyjde, v rouchu bělojasná –

V usmívání tklivém mne za ruku jme,

(Ještě vidím ji) řkouc slova spasná:

„Slušno, jinochu! tvé truchlopění! –

Ale, kde se bělí věčné lásky květ,

Tam jen nezarmoutí rozloučení;

Tam ji spatříš!“ Hlédla tam, Bůh odkud svět

Řídí; zmizela – a s ní mé snění. –

Rozumímť já pokynutí tvému!

Klidně tedy v blahověří plyňte dni;

Osudu lát nechci přepřísnému;

Jen ty světlo naděje mi nezhasni,

Veda Línu přímo k srdci mému.