SEN

Rozkvetlou loukou plnou orchideí

mně zdálo se, že kráčím nocí s Tebou,

my zřeli vzhůru, kde se hvězdy skvějí,

skráň zlatou kloní božství před velebou.

A v myšlénkách jsme neviděli ani,

že krok náš lehkým stal se jak krok duchů,

jichž čarovných harf tajuplné štkání

vzdálenou modlitbou nám znělo k sluchu.

Mha kol nás plála z démantových tříští

a smaragdový třpyt hvězd rozrážela

v tisíce ohňů, jež se duhou blyští,

zář nadšenou Ti tkaly kolem čela.

Omamná vůně šla z Tvých světlých vlasů,

mne spíjela, až k blouznění mne spila,

já žíznivě ssál v duši svatou krásu

jak vůni, kterou dýchá růže bílá.

Bez hmoty byly náhle zjevy naše,

průsvitné jako páry nad jezerem,

když měsíc bledý září jimi plaše, –

a cit náš jak zvuk houslí chvěl se šerem.

Tu dolů na louku jsem shlédl maně;

tam těla naše stála jako spící

v kvetoucích orchideích, prostřed pláně

se skrání pozdviženou, s bledou lící.

Já zřel: Cit – vítěz stál nad tělem hříchu

v končinách extase a svaté krásy,

a ruka neznámá se mihla v tichu

a bílý květ Ti vtkala v světlé vlasy.