SENATOR.

O těžké ztrátě dávám zprávu tobě –

leč možno jenom ztrátou zvát smrt muže,

jenž byl mi, čím byl Corellius Rufus?

Mých činů svědek, vůdce cestou žití,

učitel vlídný, blahovolný přítel –

ó Tiro, lepší část jsem sebe ztratil

a to, co zbylo, bojím se, že bude

žít nyní tupě, netečně a líně,

jak jatý pták kdes na venkovském dvorci,

jenž křídel zbaven byl a výšky vzduchu.

Je mrtev, mrtev Corellius Rufus!

A o své vůli zemřel, člověk pevný,

jenž všecky důvody měl k délce žití:

svědomí čisté, pověst nejryzejší,

všech lidí úctu, ženu, dceru, vnuka

a vedle těchto záruk řadu přátel.

Však radost žití byla převážena

důvody smrti; Corellius Rufus

měl nemoc zlou a trapný boj s ní vedl.

Jak sám mi řekl, po třicátém roce

přepadla pakostnice nohy jeho,

rodinná nemoc, neboť ty syn také

jak jiné věci dědí po svém otci.

Mlád – přemáhal ji, když pak přišlo stáří,

své duše silou jí se už jen bránil.

Jedenkrát – to už nemoc nejen nohy,

však vítězně i všechny údy zmohla –

já navštívil jej v letohrádku jeho,

jenž nedaleko Říma v horách stojí.

Na lůžku ležel, neboť bolest strašná

a muka k nevíře jím lomcovaly.

(Žil tehdy ještě Domitian císař,

a co ti vypisuji, přihodilo

se právě v posledních dnech vlády jeho.)

Můj Corellius rukou kýv, i vyšli

otroci z jizby. Takto vycházeli,

kdykoliv důvěrný mu přítel přišel.

I žena vyšla, třebas hodna byla

tajemství slyšet. On se rozhlíd kolem

a řek mi šeptem: – Proč pak asi, myslíš,

že tohle trápení tak dlouho snáším?

Jen proto, že chci o jeden den přežít,

o jediný den toho loupežníka.

(Císaře mínil.) Kdyby síla těla

se duchu rovnala, pak přání moje

by teď už dávno bylo vyplněno. –

Tak promluvil a vzdychl. Brzy na to

se v Římě stalo, po čem tolik toužil,

a co snad došlo už i v dálku tvoji.

Stefanos, správce v paláci, muž silák,

v obvazu nosil několik dní ruku,

jakoby poraněn byl. Když si císař

zvyk na ten pohled, schoval dýku v obvaz

a předstíraje spiknutí mu zradit

vstoup v komnatu a listinu mu podal.

A co v ní Domitian spěšně hledl,

bod do boku jej, načež přišli druzí

a pod dýkami jejich tyran skonal.

Vydychl senat; slavné světlo padlo

v kurie prostor, kletby sypaly se

na jméno vraha, loupežníka, škůdce,

žebříky přineseny, se zdí rvány

jsou štíty, které nesly obraz jeho,

a s jakou rozkoší se o zem bilo

soch hlavami, jež nesly tahy jeho,

nemožno líčit. Fama rychlonohá

ti pověděla vše už, nebo poví –

já k osudu se Corellia vracím.

Hispulla, žena jeho, vzkázala mi,

že Corellius odhodlal se zemřít:

po čtyry dny že nepožil už jídla

a nezvraten je vůči slzám, slovům –

bych přišel já k nim s váhou důvodů svých.

Já šel, ne, letěl. Ale letěl marně.

Já muže našel hotového s žitím,

jenž povznešeně k triumfu se chystal

nad nemocí, svým dávným nepřítelem.

– Je rozhodnuto – prohlásil mi pevně,

a řek to řecky. – Loupežník je mrtev,

nač ještě čekat? – Muž ten nežije víc.

Byl starcem už a nemocen byl – vím to.

Prost muk a trápení je nyní – vím to.

Své přátele i vlast, jež nad přátele

mu tady byla, kvetoucí a šťastny

opustil muž ten, volnost jejich spatřil,

los nejkrásnější toho žití – vím to.

A přece truchlím, jak by v květu mládí

a v síle zdraví byl mi býval urván...

A ty, až odpovídat budeš, nepiš:

byl stár, byl sláb – to všecko já vím taktéž,

však chceš-li útěchu dát, piš mi něco,

co nečetl a nemyslil jsem posud.

To najdeš-li, pak chtěj mne těšit. Vale!