SENATUS POPULUSQUE ROMANUS...

Před Antiochem, Epifanem zvaným,

Syrie králem, hrůzou Asiatů,

v táboře stanul Popilius Laenas.

Král blahoskloně podával mu ruku,

však Říman stáhl pravici svou nazpět.

Na četnou družinu, na zbraně, štíty,

na záři zlata, stříbra, drahokamů

nepohled ani. Do očí se díval

svým klidným ocelovým zrakem králi

a řekl suše: – Senát a lid římský

ti praví: Alexandrii jsi sevřel

a dobýt chceš, kde dítě nedospělé,

syn Ptolomaeův, po otci jde na trůn.

Řím Ptolomaea nazval přítelem svým

a drží ruku nad dítětem jeho.

Ty, Antiochu, zanech oblehání,

vrať v Syrii se, zámyslů zlých vzdej se. –

Král vztyčil se a zdusil výbuch zlosti:

– Mám důvody k svým činům, muži římský! –

– A z těch tvých činů vezme, muži syrský,

Řím důvody své. – – Senátore,

tak netroufal si dosud nikdo v světě

mluviti s Antiochem! – – Panovníku,

pak nemluvil jsi dosud nikdy s Římem. –

– Ó Laeno, vyslat k senátu chci posly. –

– Ó Antiochu, mými ústy právě

i senát i lid římský mluví s tebou. –

– Tož dej mi lhůtu k úvaze, ó Laeno! –

Svou holí, o niž opíral se dosud,

kruh opsal Říman kolem Asiata:

– Ó Antiochu, nevykročíš z kruhu,

dokud mi buď své ano neb ne nedáš. –

– Římane! – – Syre! – – Mluvíš s Antiochem! –

– Ty mluvíš s senátem a lidem římským! –

– O Antiochu světa půl ti mluví! –

– O Římu Řím. – Král umlk, myslil, dumal.

Vztek jeho uleh jak pes vypráskaný,

krev ochladila se.

Pak řekl tiše:

– Nu ano. Zdvihnu oblehání zítra. –

– Dnes, králi! – Ticho. Jako sochy stáli

Syrové kolem, v očích skelná hrůza

a v tvářích bledost děsu. Říman hleděl

na krále pevným ocelovým zrakem...

Král vytrhl se: – Trubači ať letí

hned po ležení s touto zvěstí vojsku:

Král Antiochus ustal v oblehání.

Strhněte stany. Vojsko připraveno

buď k návratu. Nuž rychle, hlasatelé!

Jdem do Syrie, domů! Ty pak, Laeno,

rci senátu i lidu, co jsi viděl.

Chtěl Antioch by přítelem být Říma

a pyšněj nes by hrdé toto jmeno,

než titul krále... Vyřiď, senátore. –

Tu Laenas mlčky podal králi ruku.