SENOSEČ.

Za červnových nocí srdce dotoužilo,

usíná a usne mi...

Není možná, aby jaro ještě bylo

se slavíky, s vůněmi!

Lze teď jenom tušit, zamyslit se časem,

nač ta touha veškerá...

S posečených lučin když to zadýchá sem,

jaká smyslů nádhera!

A čím duše více pohnutí se brání

jako v usínání, v snách,

oč je více vášně ve všem odříkání,

více lesku ve hvězdách!

Nebude už z rána plno květů v rose,

žili jsme a dožili –

věru ani nechci, aby splnilo se,

co sem dýchlo na chvíli!