SENOSEČ.

Zmámený vůněmi, jak motýl v květu zajatý,

nad prací stroje, zvířete a člověka jsem zůstal v zadumání,

nad stvoly padajícími, nad hynoucími poupaty,

a nad smrtí, jež přišla v června pousmání.

Den s travou umírá v kos sípotu a v dětském pokřiku,

vůní se plní kraj, jak v horstvu vyhloubená miska,

jež smyslům dary nese na stromech a v každém keříku,

i v mechu navlhlém, kde komár tence píská.

V společném rhytmu člověk, stroj i zvíře zápolí,

by před západem dokončili započaté dílo.

Hrou teplých paprsků svých slunce na poli

osmáhlé údy pracovníkův ozlatilo a proměnilo.

Hle: s mraků laškováním střídají se obrazy

na vodě studánek a v kraje zeleni i v tichu větví.

A náhle kosa spěchající prudce v kámen narazí,

a smrtonosný kov se tříští, láme ve dví.

Kámen se ani nepohnul, jen rány znamení

prosvitá šedí povrchu jak zářez nepatrný.

A já jsem zatoužil, tak tvrdou duši mít a čelo z kamení

by v žatvě osudu jsem zůstal nepohnut, jen poznamenán trny.