SENOSEČ.

Ó za těch dob já zírám z okna nejraději,

kdy června dny se modrem zlaceným tu chvějí,

a polem vlnívá se klasů hebký háv,

kdy za jitra v luk lány plné rosy

se noří osmahlých žen lesklé kosy

a do kopek se řadí žatva mrtvých trav!

Zde klidno tak... Ten údol, to je tichá tůně,

jen plna paprskův a zpěvu, květu, vůně,

a samota, to mojí duše snivá druž...

zde nikdo z města neruší mne listem;

ti, jež jsem rád měl v žáru lásky čistém,

jak z očí tak i z mysli pustili mne juž...

Zřím v dál... Kol klid, mír, nic mou duši nezakalí!

A v moři zeleném naproti hřbitov malý

své zídky bílým pruhem kyne na pozdrav,

a do řad rozsázeny, bez ozdoby,

se zdají kopkami ty prosté hroby,

kde složena je z louky žití žatva trav!