Sentimentální ballada.

I on ví: V království předků to kdesi,

uprostřed lesů, hor stojí ten hrad.

Není tam příšery, která tak děsí...

A kdo tam pronikne, umí se smát!

Smáti se do oblak, která tam čistá!

Smáti se v komnatách, kde bol vždy ztich’!

Smáti se všemu, co vzrůsti se chystá!

Dětinský, veselý, volný ten smích!

To on ví. V paláci trvá však dále

uprostřed hladkých svých dvořanů řad.

Království spravuje ku Boží chvále.

Moudrý je, slavný je – nezná se smát!

A kdyby odešel, v nový cíl věře,

ví, hrad ten zaklel by démon mu pryč...

Devíti zámky by zavřel mu dvéře,

do řeky hodil by železný klíč!