Sentimentální ballada.

Na pláni, tmou se plnící,

potkal jsem ženu plačící.

Truchlý byl tehdy luny svit –

v daleku zvony počly znít.

Svůdná a štíhlá – temný vlas –

šla tiše v dál, kde zela sráz.

(Hučely lesy píseň tesknou,

že bílé ruce v propast klesnou.)

Měsíc se chorý v žalu třás’,

že setlí v dešti vonný vlas.

Hvězdy se počly (lhavé) chvět’,

že svadne bujných ňader květ.

Poklekla – ruce sepjala.

Rty křečovitě zaťala.

Pohřební píseň zapěla,

propast se pádem zachvěla.

Zhynula! Vítr zděšen vzkřik!

(V duši mé čís’ se ozval smích!)

Havrani vlétli v temnou sluj.

Cítím, že zemřel Smutek můj!