Sentimentální chvíle.

Zavál chlad mou duší, že se schoulila tiše.

Zvony nad ní zadušené mlhami bloudily v dálce...

V ní ptáci podzimní protínají teď svislé pavučiny,

slimáci chladní se vlekou v krvavých listech.

Stopy opuštěné, vmáčknuté do trav pod vodou

a na nich slunce chladné a bílé, úžasně velké,

jaké bývá jen propouštěno obrovskými sosnami,

zbarvené zasmušilou zelení, přemítavě temnou.

Dotkla se mne úzkost? mdloba? hynutí?

zamhouřím oči – jaký to ve mně divuplný podzim!

Ale tam v městě, tam je předc nyní jaro,

ale tam v městě, tam je předc slavnost na slavnost.

Vyšly tam nejkrásnější nevěsty a družičky,

vyšly tam davy obdivovat se tyranům hned za rána;

prapory vetkli na domy slavíce svátek ješitnosti,

a dali chudým trochu se najíst, hotovíce se opíti.

Tam zní hudby a tam je teď jaro. U mne však chvíle podzimní,

vše to zní ve mně, co mne naučilo být tvrdým,

intensivní jas, ostře odlišující věci

a schoulené myšlénky, jež nenašly zahřátých dlaní.

Disharmonie Minulosti a ticho Budoucnosti,

sentimentální, protivná, skřípavá hudba.

Mně je dnes chladno a smutno a pusto a hněvno

a nevím, nevím, nevím, kdy se vzpamatuji.