Sentimentální ironie.

V sentimentální náladě mdlým hlasem slabě pěji,

kdy v temných alejích mých zahrad mrtví se procházejí.

V mé duši šero zelené do dálek temných svítí,

kam chodí myšlenky ušlé spát, jak začíná psů vytí.

Mollovými akkordy hudba v šeru táhle zní,

jako když dívka uštvaná nad svedeným mládím sní.

Bázlivé melodie puchem hrobu krev sýtí,

v mystickém sněhu chladnou vášně barbaři lítí.

V dálce lilie zprzněné v rezavých rakvích lkají,

kdy dívky vlnu ňader svých za peníz černý dají.

Básníka věnec zcuchaný z bezvlasé hlavy visí,

illusí pláč do výskotu života vždy se mísí.

Umění hymnu velebnou ulice ryk přehluší,

nadšení lidé dál pějí o idealech duší. – – –

Úsměv na tváři zmlkl všem, kdo zpěv můj poslouchají,

ústa má bolesti rosu z černalých květů ssají.

Bezkrevné lkavé toniny se zadumčivě chvějí,

já lhostejným smíchem mrtvoly všemu se, všemu směji.