SENTIMENTÁLNÍ PIJÁCI.

Příteli melancholiku,

druhu mé duše tulácké,

pod kterým nebem shasnou kdysi

životy naše žebrácké?

Pohádek našich stříbro, šeď

kdy rozstříkne se, v kterou zem?

Kdy hudby, jež jsme milovali,

posledním vzdychnou akkordem?

Oh, dávná láska procitá

zas echy v strunách srdce. Dost!

Na zdraví sobě! Snům a světu!

Ať requiem má minulost.

Ve zlatém víně ztopíme

tyranský rozmar paměti.

A zpívat budem, zapomenem

lásku i vztek i prokletí.