SENTIMENTÁLNÍ VERŠE pod Bouguereauův obraz Amora.

Znám na zahradě zákoutí,

tam náhon šplouná o proutí.

O vrb se tříště apruží,

prach kapek hází do růží

a jasmínu se pošklíbá,

že čistší pěnu kolíbá.

Směje se schodům z porfyru,

že přeskočí je ve víru.

I šeříkům se vysmívá,

když nebe veň se zadívá,

víc červánků že, blankytu

spne ve vln křepkém zákmitu.

Sem, touhami své lásky zpit,

rád o Tobě jsem chodil snit.

Hned, za odlesku bledých hvězd,

tvář Tvou jsem z leknínů zřel kvést,

hned mladým kentaurem se mnil,

jenž nymfu, Tebe, uchvátil;

zas Afroditou vstávat z vln

jsem viděl Tě, tuch velkých pln:

tuš pískali Ti tritoni,

jak v čedič zdroj kdy zazvoní,

tlesk delfínů, vil drobný smích

je doprovázel v trochejích.

Z té bujné chasy zpozděn snad,

kdys Amor do cesty mi pad.

Buclatý hošík rokoko,

žár z očí plál mu hluboko.

Poledne bylo, úpal žeh,

jen tady chladil zdroj i mech.

Toul odhodiv a luk a šíp,

zde pod snětím si hověl líp.

U zřídla s motýlem si hrál

a mne si naháč nevšímal.

Jej na raménku sobě chyt,

a tak ho vábil jeho třpyt,

že si ho sázel do kučer,

zas na hrdlo, zas v dlaní šer,

tak měkce, něžně, by jen pel

mu jemný s křídel nesetřel.

V tom vítr zadul, ve svůj vír

strh motýla jak lehký pýr,

a za ním Amor dal se v ráz,

mně oba znikli v modrojas.

Tu dlouho stál jsem v myšlénkách,

a divý stesk mi srdcem táh:

tak život z duše, v holý klam,

rve poesii, lásku nám.

Leč když jsem domů přišel v spěch,

já našel – obé na Tvých rtech!