Šeptáno do ucha.

Nech mne dále, nech mne stranou

od banalních hlasů všech...

Tiše moje slzy kanou

pryskyřice na stromech.

Zlaté slzy! – Snad hmat drzý

se stromů je uloupí,

kadidla z nich dým však brzy

jednu duši vykoupí!

Šel jsem světem s amuletem

lásky tvojí dál a dál,

žíznivým se modlil retem,

ale Bůh se – neozval.

Teď Bůh mluví – já však mlčím,

nic nepohne srdcem mým

a jen supů skřekem vlčím

lidský škleb mé písně rým.

Políbit tě mezi vlásky,

kde se zlatou vlnou čeří,

byl by velký důkaz lásky,

srdce tvé však – neuvěří.

Políbit tě mezi ňadra,

byl by důkaz přízně tvojí...

Slupka tvrda – sladkost jádra

srdce vyloupnout se bojí.

Samá rosa na pažitu –

srdce moje – jeden vzdech!

Rosu zlíbá slunce v kmitu,

kdo mé slzy v bolestech?

Rosa – slzy – jedna látka

splynou slunce záplavou,

když se tvoje hlava sladká

skloní mojí nad hlavou...

Ó jak žena psáti umí

v radosti i nevoli!

Básníci, co vaše dumy?

Choďte k ženě do školy!

Srdce zladí, srdce zdrásá,

otráví sen, okřídlí,

a svět žasne: Jaká krása!

Žel, na prahu mohyly!

Někdo trpí – kdo se ptá?

Nikdo. Sám v svém bolu

nezavzdychne, nereptá...

Druhý jde s ním spolu,

neuhádne, nevytuší,

lásky chléb že s jednou duší

jedí při témž stolu!