ŠEPTEM.

Nechť mnohý pátrá lačně v našem oku,

a nastavuje ucho, kde co slyší,

my vzdáleni všech přátel jako soků,

i se štěstím, i s bolem žijem’ v tiši.

A číš, kterou nám Láska vtiskla shodná,

když letěla nám jednou nad hlavami,

i s tím, co sladké tají se v ní, do dna,

i s tím, co hořké, vypijem’ si sami.

Bez přátel všech i zvědů, závistníků,

bez posměváčků i bez tichých svědků,

již v řasách řízy ukrývají dýku,

když soucitu ti podávají špetku.

Své úsměvy si poneseme v duši

a v chvíli bolu sevřem’ rty své němé,

a nějak už ten život ve své hluši,

viď, milá duše, přece dobijeme!