SEPTEMBRISTI.

By Josef Svatopluk Machar

Vznes hlavu, občane! Tvých dvacet roků

stát musí pružně zpříma jako topol –

a krok si srovnej! – ráz, dva – levá, pravá –

nu vidíš, už tě pochodový rytmus

jak vlna nese! Hochu, popatř na mě!

Moh bych ti tátou být – a jdu jak jelen,

co ty tu vlečeš svoje údy těžce

jak panák olověný! Jsi ty voják?!

Máš hlavu těžkou starostmi? Eh, k smíchu!

Starosti tvoje! Co by mohlo tížit

tvou hlavu kudrnatou! Dvacet roků

se nedá ohnout – všecko letí přes ně

jak stíny bílých mraků svěží loukou –

květ neskloní se, tráva nezachvěje.

Starosti tvoje! Hlavu mou měls vidět,

když starosti své měla... když tě tíží

jak balvan hrozný – den je bez pokoje,

noc beze spaní – mozek zbičovaný

úzkostmi, vztekem, hrůzou, obavami

tě bolí, strašně bolí – – Ženu mám, dvě děti,

má žena stoupenkou je Revoluce,

je patriotka – přede třemi roky

šla s těmi, kdož šly pro Capeta zrádce

si do Versaillu, čin to velký, hochu.

A chlapci moji rostou nedočkavě,

by Francii, kde třeba, sloužit mohli.

A já byl při útoku na Bastillu,

já s těmi byl, kdož Capetovi v dubnu

nedali ujít v St. Cloud; já jej vítal,

když patrioti v mřížoví pík vedli

jej od hranic k nám nazpět do Paříže;

já v zástupu stál, v nějž dal musketami

Lafayette pálit; dvacátého června

já v Tuileriích byl a v srpnu opět,

to desátého srpna, kdy jsme zřeli,

že to, co zve se trůnem, není ničím

než sametem a dřevem – při všem byl jsem,

kde Vlast své děti uviděti chtěla.

A když se vzkřiklo: Vlast je v nebezpečí!

já, jak sta jiných, chtěl jít na hranice,

jist, Vlast že postará se o mé děti...

Však dovedeš si, hochu, představiti,

jak je as ptáku, když má letět z hnízda

a ví, že v blízku na pisklata jeho

tchoř, či vím, jaké jiné hnusné zvíře

hladově číhá? V Châtelet a la Force

seděly pochytané stvůry Dvora,

aristokrati, vrazi Revoluce,

a v Bicêtre a Salpetière byli

a slovem: všude. Kdo moh ručit za to,

že co se v dálce bijem za Francii,

prodejná ruka neotevře zámky

a nevypustí rdousit, bít a vraždit

bezbranné ženy naše, naše děti?

Vždyť Capet Veto v Templu toužně čekal

a králové – jak dobře říká Marat –

jsou zvěří lidožravou... Tak jsme měli

Francii hájit kdesi na hranicích,

co v srdci jejím úkladný vrah seděl

a dýku brousil... Marata znáš, hochu?

Pak dobře víš, že co svět světem stojí

lid prostý neměl rádce věrnějšího.

A Dantona znáš? Chlouba Revoluce,

meč její, jazyk její, oko její.

A Marat řekl: Krátké pořízení:

strach ze zrádců máš? Věs je na lucerny!

A Danton řekl: Je-li ve zdech města,

co nadějí jest vrahům na hranicích,

pak nutno předem vyčistiti město! –

Tak jednoduché – a my nesli před tím

jak ovce hlavy, my jsme nevěděli:

Jít na hranice? Zůstat doma, střežit?

A trpěli jsme. – Hochu, vztek a bolest

když hlavu stisknou ti jak čelist kleští

a ty jsi bez rady a bez myšlenky –

to peklo nechci prožít ještě jednou!

Komuna dala seznam, zvony povel,

my vzali šavle, sekery a píky

a k la Force šli – hochu, je to tvrdé

a krvavé – leč musilo tak býti.

My volat dali je – jak který vyšel,

vzdych posledně. My bili zprvu klidně,

pak zuřivě – měl každý něco v očích,

čím mimovolně urážel tvou bytost

a jejich hebká kůže, bílé ruce

a jakás povýšená vůně těla –

vše snižuje tě – bili jsme je vztekle,

a oni i v té chvíli umírání

lhostejnost jevili nám urážlivou,

ne, krom té řeči necítili s námi

a byli bratry Rakušanům, Prusům –

a zrádcům v Koblenci – oh, jak jsme bili!

Až ruce umdlevaly, až nám v oči

tma rudá lehla, chřípě plny byly

mdle nasládlého puchu lidské krve.

A z la Force jsme táhli k Châteletu,

k Bicêtre potom – všude nechali jsme

kus starostí svých, během tří dnů, hochu,

vězení prázdná byla, Paříž čistá

a lebky naše zcela bezstarostny.

Tak musilo být, proto tak se stalo.

A vidíš, teď jdu lehce – pták tak letí

a všichni lehce jdem, je klidno vzadu.

Docela jinak ku předu se stoupá,

když hřbet je krytý. Ráz – dva, levá pravá,

tak vykroč k čertu! Občane, snad nemáš

šíp lásky v srdci – říká se „šíp lásky“? –

Eh, říkalo se – teď se musí vzkřiknout:

Ať žije Vlast! Chceš tabáku? Mám, hochu,

zde, nacpi dýmku – a dej starostem svým –

tvé starosti! – pár komárů to nejspíš –

dej odletět jim s tabákovým dýmem!