SERAFITA.

Had všednosti tvým zrakem dotknut

se pokořený v prachu svíjel,

v tvou duši Thetis perly vtkala

a hvězdy nebes Ithuriel.

Vše kouzla noci svatojanské

ti svála k skráním Titanie,

a v kolébce svým zlatým křídlem

tě clonil fenix Poesie.

A mučenic všech liliemi

sám bůh tvé dlouhé protkal vlasy,

když pro mne květy idealů

na břehu věčna trhala jsi.

Tvou kdyby viděl krásu nahou,

ó zlatovlasá Magdaleno!

tu Canova by zvolal: Božství!

a Jean Goujon by řekl: Ženo!

Ku nohoum tvým se tulí plaše,

jak ochočena, Láska – lvice,

a k ňadrům tvojim uzardělým

se tulí Víra – holubice.

I modlitba tvá opojena

jest divou vůní smyslnosti,

v tvém srdci zázrak – lotos pučí,

snů život je ti skutečností.

Ty se skály svých němých žalů

se vrháš v moře rozjímání,

a darmo anděl mojí lásky

nad tebou hvězdnou peruť sklání.

Tvá modlitba zda boha hledá?

zda ztracený ráj obejímá?

Ó viz, ráj leží na tvých ňadrech,

ó viz, bůh v tvojí duši dřímá!

Jen třeba lásky, jen mých retů,

by dotkly se tvé svaté hrudi,

a sluncem lásky ráj ti zkvete

a mými rty tvůj bůh se zbudí.

Hle, srdce moje, bledá růže,

již pálí ohněm vášeň věčná,

a duch můj poutník neskojený,

jenž bloudí břehy nekonečna.

A přec v tvé duši moře lásky,

jež obejmouti nelze slovy:

Ó budiž rosou svadlé růži,

ó budiž hvězdou poutníkovi!