SERENADA SKORO SMUTNÁ

Na loutnu hrál, a ona zpívala,

a kdo byl příliš šťasten toho dne,

šel domů obdarován, tralala,

on klečel u ní, děcko nehodné.

Podivné děcko, – bůh buď milostiv, –

na loutnu hrál, a ona zpívala,

v koutku se krčil, srdce tlouklo v div,

nejedl, nespal, plakal, tralala...

Rozluštit život, lásku odhadnout,

ó těžký úkol, – drama, bolest, spleen;

oblaky odsunouti, změnit řeky proud,

proměnit v svátost dobrodružství vin.

A ještě jednou, jednou naposled

na loutnu hrál, a ona zpívala:

„Šílená rozkoš, závrať byl můj ret,

a chceš-li více, umři! Tralala!...“