Serenada.

Pod oknem Tvé chatky

čekám, zda Tě zočím,

nápěv Tobě sladký

z kolovrátku točím

svojí poesie –

Ó otevř náruč svou!

Je to píseň krátká:

„Otevři mně vrátka!

Slavík ještě tluče,

vběhnu k Tobě ruče,

vezmu Tě kol šíje –

O otevř náruč svou

Všechno spí už tiše,

jenom s jasné výše

hvězdy dolů hledí,

a ty dávno vědí,

že jsme podloudníci –

Ó otevř náruč svou!

Větřík se sic plaší;

alespoň řeč naši

neuslyší matka.

Otevři nuž vrátka,

otevř okenici,

ó otevř náruč svou!

Však až v čase pěkném,

že jsme, matce řeknem,

nedočkavi byli:

z úst že med jsme pili

jak z kalíšků včelky –

Ó otevř náruč svou!

Hleď, jak s hvězdnou bání

jabloň se tu sklání,

a tím bílým květem

jak hoch za děvčetem

měsíc hledí velký –

Ó otevř náruč svou!

Slyš, už soumrak čirý –

v bezový pojď stánek!

Hubičky dvě, čtyry

nesplaší Ti spánek,

ony na noc hojí –

Ó otevř náruč svou!“

V brance u zahrádky

čekám, zda Tě zočím,

nápěv Tobě sladký

z kolovrátku točím

poesie svojí –

Ó otevř náruč svou!