SERENADA.

Já se Vám dívám do oken.

Ve vzduchu někde vysoko

rozkvetly moje naděje,

a vsály rosu do sebe.

Já čekám, až se objeví

za oknem Vaše bílá tvář,

a moji duši polije

tisícem rosných krůpějí.

A já vím, že já zčervenám,

a já vím, že se rozpláču,

až se mi v okně zjevíte,

a přec se dívám do oken!

Přijď, a já se ti podivám,

jaké ti rostou květiny

v tvém srdci, které dovede

milovat tolik vášnivě!

Sedni si na klín, běloučká,

a já v tvé duši zulíbám

anděly spící, růžové,

na čele s hvězdou stříbrnou.

Nad slunce, vysoko, vysoko

vzletělo naše toužení...

Já se v tvé srdce podívám,

jaké v něm rostou květiny!

Prosím Vás, slečno, dejte mi

tu bílou růži velikou,

na ňadrech co Vám usnula,

uspána rythmem dýchání...

Jakoby měsíc zavřel v ní

celou svou duši unylou,

matku všech nocí horoucích,

když víly z květů rodí se.

Kde jste ji slečno utrhla?

Zdá se mi, že Vám vzrostla

na keři, který skrýváte

hluboko v modrých očích svých.

Své velké oči otevřte,

a o svých touhách šeptejte,

a já se budu diviti

zázrakům Vaší duše v snách.

Uvidím nad řekou ostrovy,

jak velké stromy zdvihají

v oblohu modře zelenou,

jarními večery zlíbanou.

Všechny mé hvězdy zaplanou,

všechny mé jabloně rozkvetou,

a já se budu diviti

zázrakům Vaší duše v snách.