Serenáda.

Pojď, dítě, na má roztoužená ňadra,

svou na rameni mém tvář spočinouti nech,

já chci tě na klíně při hudbě vánku kolébati,

sem tam, sem tam, a líbat na ústech!

To bude příliš štěstí pro dvě srdce,

že blízké růže oslzejí radostí...

tak budu spit intimní touto hrou, že nepoznám již,

zda z růží vůně to, či ze tvých krás a něžností...