Šero mdlé se s němým tichem pojí,

Šero mdlé se s němým tichem pojí,

vlna vzduchu nepohne se ani,

unaveno zmarem dlouhých klání

slunce z hradeb vyjíti se bojí.

Zvuk, jenž kdesi vstanul v nepokoji,

trhá se a třese jako v štkání,

snad i křídlo času ve svém vlání

zarazilo se a tiše stojí.

V mlčení, v opuštěnosti charé

země svoje martyrium trpí,

v trávě, kterou ušetřily srpy,

šedivé jak vlasy hlavy staré

kryje tvář se sterou vráskou zrytá,

nahé trní v korunu se splítá.