Šero

To není deště vztek. Jen kalné jehlice

s kovových mračen na zem letí.

To není větrů kvil. Jen hlasů tisíce

v haluzích můžeš uslyšeti.

Šeptají zlobně jako vetché stařeny,

jež sedí večer u kostela.

Co šustí z řeči té? Hřích jenom ztajený

a slova lstná a rozechvělá.

Aleje hází na hlavu list poslední

a zvolna v šedé plachtě mizí.

Churavý zraku, teď se v dálky rozhlédni

a pohrávej si mlžnou přízí.

To není zápas o život. Jen skřípavý

hlas kazatele duši mámí.

Co chtěl bys prosnít? Vlídné slunce záplavy,

jak svítí ještě korunami...