ŠEROSVIT

Podzimní den zesmutnělý

hasne v mlze lehkých par,

pouze snem a snem jsem celý,

když tak chodím po pokoji:

v mysli mé se tiše rojí,

touho má, tvůj sterý tvar.

Vzpomínám a vzpomínám si

na života šerosvit,

v dálku s tebou pluji kamsi,

nevím kam a nemám cíle,

neznámé mi přiřkla’s míle,

osud můj je v tobě skryt.

Dokud slunce věci zlatí,

rozechvívá sladce vzduch,

rozsevač jsem na souvrati,

věřím v žeň a věřím v štěstí,

které může z tebe zkvésti,

když chce vůle, duch i vzruch.

Věřím ve dny, jejichž tmelem

čistý vznět a moudrý sen,

věřím, že lze s jasným čelem

dobýti si na životě

trochu krásy, tepla v psotě,

která otravuje den...

S večerem však pustne země,

teskná přijde hodina,

pochybnosti rostou ve mně,

smutek s bázní upěnlivou,

strach, že ilusí vše lživou,

kterou zničí vteřina.

Ó jak v také chvíli prahnu,

schoulit se již v temna klín,

z okna ještě k dálce sáhnu,

a jen spát! By bylo ráno,

na všech věcech něžně psáno,

že vše není pouhý stín.