Serpuhy Hanemian.

Na mostě galatském stály jsme vedle sebe,

Zlatý Roh sinavěl do dálky zadýchané,

a náhle vytryskl krvavý pramen s nebe

a v moře hrne se, hrne, až celé vzplane.

Serpuhy tiskne mou ruku a dolů zírá,

oči se kalí a hlas se jí v prsou láme:

„Vidíš tu krev, kterou do hloubky moře sbírá,

vidíš ty zbrocené dýky, jež v prsou máme?

Evropa celá se dívala na to němě,

nerv se jí nezatřás’ v bezcílném, tupém těle,

když naši krev pilo moře a ssála země,

marně jsme volali – nebylo Spasitele!“

Arménka zmlkla, most rachotí, ptáci lkají,

fesy se rojí jak na poli máky vlčí,

po moři, stožárech plameny dokvétají,

mlčí jak zakleté pohádky, smutně mlčí

mešity bílé a zástupy minaretů.

Serpuhy pozvedla hlavu a řekla zticha;

„A hoře mé? Co je celému po tom světu,

srdce že puká, a noc i den se mnou vzdychá?

Nadarmo k nebesům že svoje ruce zvedám,

do moře zírám, jak krev se v něm rudá zračí,

v šílení zoufalém Yervantha svého hledám,

oči mé, které on líbával, slepnou v pláči?

Ach, nevíš, co je to v úzkostech čekat,

v smrtelné hrůze těch nocí nekončených,

k modlitbě pokorně v záplavu mrtvol klekat

a marně čekat v těch minutách horce věčných!

Vrátí se? Naděje, zoufání prsa trhá.

Bože! Kdo viděl ho? Kde? Bože, zde to bylo!

Vidíš, jak Turek ho bodá a v moře vrhá?

Armén? tak umři a dolů! – – Proč ještě bilo,

proč bilo srdce mé dál po té hrozné zvěsti?

Yervanth, můj Yervanth už není, já padám k zemi,

nechci už vidět hvězd ani růží kvésti,

nechci mít radostí, utíkám před písněmi.

Zázrakem bylo mé štěstí – a netrvalo,

Božství v mé lásce se zjevilo – konec všemu.“

Přikryla rukama tvář. Moře zavzdychalo,

obě jsme sklonily zemdlené hlavy k němu,

bolesti naše jak křídla se rozpínaly.

V modravé prostory, v dalekých září chvění – –

A já ji objala, údery srdce lkaly:

„Serpuhy Hanemian, sestro má v utrpení!“