SEŠEŘENÍ.

Zachvěl mnou náhle noční chlad,

jak v pozdní kolem bloudím době.

Má duše chce se zpovídat –

ale ne Tobě!

Zřím někam v dálku. Teskno jest

po úsměvech ztracené něhy.

Do šera našich tichých cest

napadly sněhy.

Jdou dny a noci. A my jdem...

Nic nelze sevřít do náruči.

Co jednou zvadlo pod sněhem,

což někdy vzpučí?

Večer je výsměšný a zlý.

Do vzduchu čnějí holé větve.

V objetí něčí padnu-li,

vím, že ne ve Tvé!

Milenko jednoho jitra, víš,

čím smutky u vod vibrovaly? –

Já si zde hvízdám v noční tiš –

a Ty jsi v dáli!

A Ty jsi v dáli. Kolem tma.

Přestala dávno světla pláti...

A po čem touží duše má,

nemůžeš dáti!

Duši i srdce skrušil chlad,

chtěl bych si zahřát ruce obě..!

Lze ještě k teplu přijít snad –

ale ne k Tobě!