SESOSTRIS

Jak modrá propast nebe jest a hvězdy smaragdové,

A noc jest jako sarkofag, v němž leží mrtvý tich,

Jejž balsamuje ze zahrad dech květů morbidních.

Teď dávných tisíciletí zas ožívají snové.

Vše nyní jako Věčnost jest, a prchla všeho změna.

Jde k hrobům hieroglyfy číst duše truchlivá.

Jí oči mrtvých povědí víc nežli za živa,

A mrtvých rty teď tajemství jí zradí zamlčená.

Stráž hrobů mají krahujci, jimž oči žlutě svítí.

Chimaery s psími hlavami vstříc vetřelci se řítí.

Vše kyklopická Nicota teď halí v stínech svých.

A duše cítí: marno je, co lidskou touhou slove.

Jak modrá propast nebe jest a hvězdy smaragdové,

A noc jest jako sarkofag, v němž leží mrtvý tich...