Šest a dvadcet.

Jednou v létě, v neděli,

A to zrána v devět hodin,

K panu zprávci do Semenin

Přilítla v kobrheli

Paní Běta. Moudrá žena,

Od sousedek vůkol ctěna;

Jen že někdy, za řečí,

Džbán jí uváz’ v náručí.

„Urozený pane náš!“

Mluví k zprávci v pokornosti,

„Pomozte mi z nesvornosti;

Neb můj muž, ten kaviáš,

Sužuje mne každou dobu,

Za vlasy mne táhne k hrobu.

Že tu s vámi rozmlouvám,

Dělá, že se vyhnout znám,

A jsem s to, se postavit.

Sice bych již chromá byla,

Neb dokonce v hrobě hnila,

Tak mne muž můj umí ctít!

Já jsem stálá, dlouho mlčím,

Někdy div se nerozskočím;

Když však počne příliš hřmít,

Pak dám bleskům notně bít.“

Zprávce, mírný, tichý pán,

Nerad maje nesvornosti,

Ptá se vlídně, beze zlosti,

(Jiný bylby rozhněván)

Co se stalo? rád-li pije?

Neboli ji často bije?

Čili její spanilosti

Nechce k stáru chválit dosti?

„Piják není, chraniž Bůh,

Té neplechy do něj není,

Leč se v pivě příliš pění

Ječmínkový silný duch.

Ostatně – já více piji,

Ač nestřídmost nemiluji –

Nanejvejš, to v parný den,

Pět mázečků beze pěn.

Bije-li mne? Nikoli!

Toby pykal zle a hořce!

On je dobrý, jako ovce,

Pokojný a srovnalý.

Kromě jednou. To si přijel,

Jakby satan na lov vyjel;

Všecky hříchy v zlosti sčet’.

To měl ale příčinu!

Tehdáž jsem mu i s pačesy –

Neboť se mi toulal kdesi –

Protřásala slezinu;

Také odnes na památku

V tváři as šest kolovrátků,

Že, až bude v hrobě hnít,

Ještě bude známku mít!“ –

„„Jakých tedy ztropil psot?““

Ptá se zprávce. – „Ach, můj světe!

Což sám na to nepřijdete?

Hraje jako o život!“

„„Na housle snad?““ – „Mnohem hůře!“

„„V kuželičky?““ – „Dobré kuře!

Jen se chraniž spolků zlých;

V kuželky hrát není hřích,

V kuželky hra má být zdravá,

Nezabolí po ní hlava,

A když devět udělá,

Stavěč: „juchu!“ vyvolá;

Samu mne to v srdci těší.

Potom bych mu také přála,

Někdy bych i spolu hrála,

Kdyby – jak pak tomu Češi

Říkají jen? – na zeleném

Stole, suknem potaženém,

Koulí tloukl o kuličku,

By ji vehnal do pytlíčku –

A! mangáry! to je čest!

Též i zdravé, rovná tělo,

Jakby po niti jít mělo,

Nebo je měl vítr nést;

A co víc? můj muž jest krejčí;

Toby v tom byl sup, a vír,

By časem co inžinýr

Před paní i dívkou nestál.

Oko se u té hry bystří,

Vycvičuje, až se zmistří;

Pak třeba jen opodál

Státi, když má bráti míru

Sáhou, netřeba papíru

Hezké ženy obtáčet,

Se všech stran je obkráčet.

Ale ne, jen v karty hrát –

A to sice šest a dvadcet!

V půl noci se k ženě vracet,

Vejdělek jí z truhly brát!

Šest a dvadcet! Já se zblázním,

Tak-li mu ji nevyprázním,

Že si z dvadcíti a šest

Nanejvejš dá cvika splést.

A jak je v tom zahrabán!

Když si jednou k šístce sedne –

Mohu umřít, on se nehne;

Moje rozkoš jest pak džbán.

Cihlička se může rozlít,

Na kaši se v uhlí rozhřít,

Nevěsta být bez sukně –

To ho ani neťukne!

Mluviti co do rána! –

Někdy sem se krásou skvěla,

Takže jsem dvě léta měla

Za milého hulána.

Ten mi z pouhé upřímnosti

Daroval až do věčnosti

Na památku, pro radost,

Obraz svůj, jak žil a rost’.

Teď vám povím pěkný žert:

Rámeček jsem na něj sbila,

Fábory ho ozdobila;

Ondyno – co nechtěl čert?

Vrátím já se z pouti domů,

Zarazím se – u sta hromů!

Rozkoš má jest vytržena,

V rámečku pak zastrčena

Zpropadená špádská duška!

Stála jsem, jak planá hruška.

Místo jedné šavle dvě!

Dvě, a ještě k tomu na kříž,

Jakby řekl: „Nepřistup blíž,

Ďáble v ženské postavě!“

Já se tomu, pane, věřte,

Podnes divím, že jsem ještě

Muži za tu špádskou mříž

Nezlomila vaz i kříž!“

„„Milá paní krejčice,““

Zprávce dí, kterýžto právě

Špádskou dušku též měl v slávě;

„„Proč děláte různice?

Mezi všemi hrami v světě –

Za to stojím paní Bětě,

Ač jich známe mnoho set –

Není přes šestadvadcet!

Ku příkladu, co jest cvik?

Rozum dlouhou chvílí zívá,

Až konečně nahlas dřímá,

Nezvučíli hráčů křik;

A nemáli trumfa touše,

Který všecko jiné zkouše –

Může o sto zlatých jít –

Však jsem spodkem notně bit.

Nebo vezmem mariáš,

Který rády ženské hrají,

Než se za své muže vdají –

Tak říkává hrabě náš.

Neníli tu všecko stejně,

Jako v každém labském mlejně?

Kdo chce dobře, šťastně mlít,

Musí stárka podmydlit.

Co je stárek ve mlejně,

To je shorek v mariáši;

Nic vám rozum nevynáší,

Tento-li vře nevlídně.

Král sám jako baba stojí,

S žezlem desítky se bojí.

Kdo chce prospěch ulovit,

Musí s shorkem bratr být.

A tak bych vám vypočet’

Na sta her, jenž povídají,

V dalekém že hráčů kraji

Není přes šest a dvadcet.

Ramšl, Vojta, Půldvanácte –

Leč jest vždycky jedenácte –

Ba i veleslavný whist

Má jen jednoduchý list.

To si chválím šestici;

Hned jak se mi karta míchá,

Na soka se dívám zticha,

Hledám k toušům petlici.

Obtěžkám a sejmu vážně,

Na líc se hned dívám snažně –

Špádská sedma? nebo kluk?

Důkaz, že jsem dobře ťuk’!

Teď to slavně rozložím;

V tváři mi, co mám, lze čísti;

Vidímli tři touše kvísti,

Hnedky celý zahořím;

Figuru-li mám, pak lovím,

Vždycky ji však neopovím,

Neboť známý kaval v kartě

Vždy jest na ztracené vartě.

Teď si v duchu povážím,

Že mám v ruce celé vojsko,

Jako vůdci jest mi ouzko,

Všecko pětkrát převážím.

Srovnám špády zase k špádům,

Denáry zlášť, kopí k kopům.

A když všecko rozvodím,

V bázni Boží vyhodím. –

Malé špády hraje sok –?

Ještě jednou? – jest tam duška!

Ha, ta dojde klukem lůžka,

Nehne se mi ani krok!

Já jdu pro ni – vážná bulka!

Vlas mi stojí jako hůlka.

Jenom ať jsem nepředal,

Sic jsem sám si výhru vzal! –

Hola! to jest baštonů –

Layer devět loket dlouhý!

Bulka kulhá vedle strouhy;

Spadneli tam, utonu! –

Ještě jednou? – kopy –? – kopy!

Ha! kéž dopídím se stopy –

Vítězství! je šestadvadcet!

Tam jest jenom pětadvadcet. –

Hleďtež – no? – co? – do pekla!““

Zprávcovo tu vidí zření,

Že tady již Běty není,

Že mu zlostí utekla.

Jen když Vy jste neutekli,

Třebas v duchu k sobě řekli,

Že si šest a dvadcet chválím,

Protože se sám v ní válím.