ŠESTÁ OLYMPIADA

Slyš, zblízka, zdáli křídel šum,

zní vichrem jásající hlasy,

a ze chmur skepse, mdlobných dum

se blankyt nad národem časí.

Tvé, Praho, věže zjasněly,

Tvé zvony mlčky zazněly

v žár duší, jejž nic neuhasí.

Jdem přiměřit a zvážit zas,

zda křepčí přibylo nám síly,

zda hrděj plane zraků jas

a míří k nejvyššímu cíli,

zda šiky naše zmnoženy

a v srdce jiskry vloženy,

jež hoří po věky, ne chvíli – –

Nuž, vítejte nám v srdci Čech,

krev jeho Vaší krví buší,

a dechu jeho Vy jste dech

a duše jeho Vy jste duší.

Všech paží Vašich jednota

čest našeho jest života,

jenž děje budoucnosti tuší.

A jako druhdy v dávně let

je Praha ve královské pýše,

přebolel odstrčení hnět,

a snaha letí výš a výše.

Slovanstvo k sobě ve zdraví

přes hory, mořské dálavy

jak bratří duchovitá říše!

Hrad starý strmí tich a něm

a okny zírá zadumaně –

co mrtvo, ať je mrtvo v něm,

když kvetly bílé květy planě.

Vždy život dál jde junácký,

jak snil jej heros Palacký,

když kul nám do výboje zbraně.

Chcem idei se poklonit,

jak on jsme vytesáni z žuly,

v poznání tkví náš samobyt,

jímž věky s místa nepohnuly,

byť vichry jejich bouřlivé

a nárazy jich měnivé

nám v líce krupobitím duly.

Jsme tu, jsme svoji, jako hráz,

kouzelným proutkem tajně vládnem,

to Kázeň tvoří reky z nás,

jí rosteme a jaře mládnem.

Vy, bratří, k svátkům posily

jste národu div stvořili,

jak nezřít v okruhu ho žádném.

Tříšť tu tam pluje na vodách,

kru jedinou z ní Kázeň stvoří,

zřím chvíli onu jako v snách,

až celek vaším ohněm vzhoří,

ta bude bořit, rozvalí

ježaté kolkol úskalí

pod slunnou jásající zoří.

Družina jedna ze všech rot

se silou jednosvornou v pěsti.

Pak povel zazní: Vpřed a sot!

tou v koncích nejžďanější zvěstí.

Do skalisk rána jako hrom –

ó, jaké bude v hybu tom

národu opojivé štěstí!

Sami jsme mřeli v dobách zlých,

sami jsme také z hrobu vstali,

sami si ze svých vzdorně lích

chléb rozkvétání vyorali,

a ověnčení vítězi

již lámou staré řetězy,

jež kloub nám po staletí draly.

Do zahrad průlom Volnosti,

kde zlatá jablka již zrají,

kde otročinu v tichosti

pod kámen do tmy pohřbívají,

a duchem věrni v právu svém

na konec přece dobudem

i grand prix na Dunaji. –