SESTINA O ZAPADAJÍCÍM SLUNCI.

Jsou stopy krvavé, jak zapadalo slunce,

když opouštělo zde své květy, moře, hudbu,

když sledně zaplálo tu v červáncích, v svých troskách,

než zahalilo tvář svou v šedý závoj mlhy,

by nezřelo zář hvězd, jež rozsvítí již večer,

jež místo něho teď plát budou tichou nocí.

A jistě dlouze zněl tou tichou, temnou nocí

zpěv smutku, labutí, jejž v konci pělo slunce,

než jeho slední tón pak zdusil šerý večer.

Kraj celý zachvěl se, když uslyšel tu hudbu,

jež moře brázdila a ztrácela se v mlhy

a zanikala tam, zkad vyšla – ve svých troskách.

Po cestě znavena v svých spočinula troskách,

po cestě bez konce, jež byla bez hvězd nocí.

Ji nikdo neslyšel a všude našla mlhy;

v sled vrátila se tam, kde umíralo slunce.

Ať venku tichá poušť, to mělo zas přec hudbu,

v něm radost vše, vše jas a venku temný večer.

I v moje srdce kdys se tiše vplížil večer,

a to v svých vzpomínkách teď klidně dříme, v troskách

a dávno odvyklo již poslouchati hudbu,

jež nikdy nezazní tou hrůzně tichou nocí.

Tak zvolna noří se v tmu, hasnouc srdce-slunce

bez síly rozetnout kol sebe husté mlhy.

Přec něco zaplálo v ty jindy pusté mlhy

a nebyl bezhvězdný tak zcela jeho večer.

Cos náhle vytrysklo jak nad rákosím slunce,

a růžnou lilo zář po chmurných jindy troskách,

již nelze potlačit ni nejtemnější nocí:

mé srdce našlo zpěv, své světlo i svou hudbu.

Leč když jsem poslal v svět tu skromnou svoji hudbu,

jak slunce vysílá svůj reflex v pozdní mlhy,

bez echa vyzněla, jak vítr skučí nocí.

A v konec vrátila se přec v můj klidný večer.

Tam silně vyzněla, byť brala echo v troskách.

Ji v smrti zlíbalo zapadající slunce.

Proč slunce zase ždát, když jednou vzešel večer,

proč hudbu čarnou chtít, když jdeme tichou nocí?

Kol mlhy bolesti... dál stojím ve svých troskách.