Sestina o životě duše. II.

Jen z duše, z duše musí proudit pokoj,

by mohla v pokoj pohroužit se duše.

On zpívá, slyšíš jej? – za silnou skalou,

tu rozraziti můžeš pouze prací,

jen dlaně mozoly, jen potem hlavy,

jen obětmi, jen silou odříkání.

Ne v modliteb aneb v čar odříkání,

ni diamanty koupíš si ten pokoj,

jenž kyne z oka posněžené hlavy,

ve kterém ryzí, lidská mluví duše;

jen myšlének svých neunavnou prací

ku zlatu vnikne duše hmoty skalou.

Ó pustinami šel jsem, hvozdy, skalou

a postil se a plakal v odříkání,

a lopotil se včel, mravenců prací,

bych našel onen vytoužený pokoj,

v němž mohla by se opíjet má duše

profilem čistým jedné krásné hlavy.

Já světců zřel a eremitů hlavy,

pod hvozdů baldachynem s němou skalou

jak vedla smutný hovor jejich duše

v rubáši ze žíní a z odříkání,

jak chtěli strhnout s hvězdných výší pokoj

v snech vidinami, ve dne tuhou prací.

A jejich též já opásal se prací,

však čistý onen profil krásné hlavy

byl stále se mnou, snů mých bouřil pokoj

a třásl tvrdou mojich pochyb skalou

a volal: Žij! Kde smutné odříkání

Memento mori! psalo na práh duše.

Mně z její tahů smála se vstříc duše.

Tak sedmiletou Jakub věru prací

ve strádání a tuhém odříkání

nesundal závoj s nevěstiny hlavy

jak já, duch, jehož nad vody ční skalou,

jsem v tazích její tváře objal pokoj.

Ó božský pokoj ve hlubinách duše,

jenž skalou prýští se mou těžkou prací!

Ach, odříkání! Ach, profil té hlavy!