Sestina o životě duše. III.

Den po dni v práci – pořád žádný sabat!

Den po dni v hluku – pořád žádné ticho!

Den po dni v shonu – pořád žádný oddech!

Tak zvolna v srdci uhasíná oheň,

a zvolna krev se staví mrazíc tepny

a zvolna otrlost se plíží v duši.

A slavíků jsem tisíc přec měl v duši

a v srdci naděj v ducha velký sabat

a odvahu, na lidstva bouřné tepny

své ucho skloniti až v hrobů ticho!

Jak centrum země já svůj živil oheň,

nad kterým zažiti svůj chtěl jsem oddech.

Však pohádkou mi z říše víl je oddech;

jak v mořské tůni, tak to víří v duši,

mne nehřeje, mne pálí svatý oheň,

ryk nových zbraní v dál mi plaší sabat.

A ticho-li kol – je to hrobů ticho,

ne ono, v němž vřít slyšíš žití tepny.

Jak podvázal by kdos mi všecky tepny,

šláp’ na hrdlo a zastavil mi oddech,

tak připadám si, perly písní v ticho

když pouštím soucitnou kol patře duší,

jež synagoga nemající sabat,

a keř, jejž tráví se Sinaje oheň.

Ó kdyby spadl s nebe sirný oheň

a v nový var a klokot schvátil tepny,

byť v orgii a čarodějnic sabat,

na ňadrech upírů byť v klamný oddech,

byť v číše dno, kde Satan chytá duši,

byť v podezřelé zlých katastrof ticho!

Vše lepší bylo by než toto ticho!

v němž příšerou mi lampy mé mdlý oheň,

v němž závaží vždy na mou padá duši,

v němž karyatid mdlobu cítí tepny

a marný odboj – strhnout břímě v oddech

a marnou snahu – stvořiti si sabat!

Dál bušte, tepny, pokud v srdci oheň,

vzruch pokud v duši, přeludem je oddech;

či hrobů ticho jediný je sabat?