Sestina v srpnu.

Pod starými a košatými stromy

na vlhké, husté, nesšlapané trávě

sám ležím v dumě, skrze větve v dáli

zřím do kraje, jenž v stříbrné spí mlze

tím unavený nekonečným žárem

jak dlouhým bděním unavené oko.

A slunce velké, Kyklopovo oko,

se zadívalo pevně mezi stromy,

zem, vodu, vzduch opíjíc dusným žárem,

a sotva brouk se pohne zvuče v trávě,

a pouze jako stěnu v modré mlze

stát vidím lesy na obzoru v dáli.

Mdlý, znaven ležím, netoužím víc v dáli,

do srdce vlastní obrácené oko

svět jiný stopuje tam v slzí mlze;

jak jezero je duše mezi stromy,

jež opuštěné dumá v sítí, v trávě,

jen vášně zanícené těžkým žárem.

Klas trávy, stromů vrch se nehne žárem,

ni mráček sivý nezjeví se v dáli,

je dusné ticho – v písku, sítí, trávě.

Ku spánku rádo by se přimklo oko,

však brání mu v tom velké, staré stromy,

jež korunou se zdají stápět v mlze.

Zda v této tajemné a šeré mlze,

jež zdá se chvět a blýskat mocným žárem,

vám nová míza stoupá k srdci, stromy?

Zda života ruch rozlívá se v dáli?

Zda v účasti se dívá jakés oko

na vření vln a motýla let v trávě?

Ó, chtěl bych zhasnout jak světluška v trávě!

Ó, chtěl bych zmizet jako holub v mlze!

Chtěl na jediné bych se změnit oko

a stíhat nezmýlený zimou, žárem

ves život v blízku, hloubi, výši, dáli,

čím žijí skály, květy, býlí, stromy!

Ó, staré stromy, jak tu ležím v trávě,

sem neste z dáli bouř, jež dřímá v mlze,

taj pronikne snad oko blesků žárem!