SESTINA ZA BOUŘNÉ NOCI.

Hvězd třpyt juž zanik’ ztlumen těžkým mrakem,

i pohas’ bledý měsíc – noci oko,

jak hasne to, jež v jiné zří juž žití.

Vzduch těžký byl, nes’ v sobě zkázy dech.

Bouř nezvratně se blížila jak osud,

v němž není světla, úsměvu, ni lásky.

Přec měsíc byl, jejž zovou dobou lásky,

v němž každý život, byť byl dříve mrakem,

zas procitne i zlomí chmurný osud.

Úsměvem zaplá zaslzené oko

a duše zmírající vssaje dech

ten čarný v sebe, jenž se zove žití.

Zas každý spěchá poznat nové žití,

báj starou slyšet věčně mladé lásky,

naslouchat písni té a ztajit dech,

zapomnít na vše, co kdys bylo mrakem,

a k snění o štěstí své zavřít oko,

o štěstí, které mocnější než osud.

I já kdys příliš věřil ve svůj osud,

a nemoh’ pochopit jsem touhu k žití,

než ze tmy procitlo mé slabé oko,

by vzhlédlo k velikému slunci lásky,

než první svit šel bludu mého mrakem,

jak šelest křídel a jak viol dech.

Juž hřmí. To starých titanů je dech,

jichž odboj poutem zkrušil mocný osud,

jichž slávy lesk skryl zapomnění mrakem,

a nevzkřísí víc ku novému žití.

Tak zhynuli jak vše, co nemá lásky,

kam světlé nepohlédlo její oko.

V ten živlů spor já upírám své oko,

a z temné noci silný vane dech

zas nové moci, nové kouzlo lásky.

Je vděčně beru, jak mi dal je osud,

když pousmál se v posled v moje žití,

a novým hvězdám zazářit dal mrakem.

Ať osud kol nás pluje těžkým mrakem,

ať žití dá nám poznat štěstí dech,

chci věčně zřít v Tvé oko plné lásky.