SESTINA.

Tak vem v ruku naděje mdlý kahan,

sestup v němé bolesti své hrobku,

na marách kde leží mrtvá láska,

zaplaš černé pochybností stíny,

jako na Lazara Kristus volal,

křikni a snad mrtvá vstane v život.

A já vstoupil, za mnou zůstal život,

se stíny se v zápase chvěl kahan,

já v tmě stanul a já do tmy volal,

rozhlaholil ňader svojich hrobku,

splašil z koutů všecky spící stíny...

Kdo dál dřímal – byla moje láska.

Byla sličná ve snu smrti láska,

víčka přivřená, kde zářil život,

lehkými se stmívala jen stíny,

které honil v bledé tváři kahan;

bílá růže pohozena v hrobku,

jak by v studny propast já jsem volal.

Dcero snů a touhy, vstaň! – já volal.

Že jsi, ukaž, nesmrtelná láska,

za kolébku novou že máš hrobku!

Smrt že neznáš, otcem tvým že život,

poesie že tvůj světlý kahan,

který plaší zlobné příšer stíny.

Vstaň a zaplaň plným sluncem v stíny!

Jako Ježíš s kříže svého volal,

tak já zvedám nadějí svých kahan,

do tmy bolů volám: Láska! Láska!!

Ticho – daleko vře kdesi život,

a já zdrcen usedám si v hrobku.

Nuže, zvolím za svůj dům teď hrobku,

zahalím se celý v černé stíny,

budu hledat v tajích smrti život,

potrestán, že rouhavě jsem volal

jméno tvé, mnil, nesmrtelná láska

nedá zhasnout nadějí mých kahan.

V stíny moje, sestino, buď kahan,

v smutný život, kde je mrtva láska,

v hrobku nerad poznovu bych volal!