Šestinedělka.

By Josef Uhlíř

Po neplodné dlouhé době

Žena sebe matkou cítí;

A muž hrozí: „Běda tobě,

Nebudeš-li syna míti!“

A když přišlo ku porodu,

Nebyl syn to, byla dcera;

Muž pak nevinnému plodu

Laje z rána do večera:

„Dědice jsem žádal sobě

Jmena svého a svých statků!“

A v té neukrotné zlobě

Klne hříšně také matku.

A když dost se navysopil,

Odšel, dveře pomkna v rázu,

Aby vztek a žízeň ztopil

Po hospodách v plném mázu.

A když noc prohýřiv zpilý

Navracel se domů k ránu,

Slyš, tu umíráček kvílí...

Doma leží-ť matka v Pánu.

Leží, leží – oči v sloupě –

Tklivý obraz růže zbledlé;

A jak této růže poupě,

Usmívá se dítko vedle.

Smrt a život vedle sebe!...

Zjev ten dadouc ku pohledu

Chtělo rozhřát dobré nebe

Otce-muže srdce z ledu.

Ten pak nepocítil bolu

– Nelítostník! – leda toho,

Nevzala že matka spolu

Dítě světa do onoho.

A když pohřbil ženu-matku,

Nedbal o domácí bydlo,

Aniž toužil po děvčátku,

Mysle nové na ženidlo.

Sotva povysechla hlína

Na nebožky mladém rovu,

V statku vládla paní jiná –

Vdovec oženil se znovu.

Ach! teď krutší nežli posud

– Nepodá-li nebe těchy –

Čeká na sirotka osud

Nevlídné i od macechy!

Na čeládku bez vší péče

Odkázali dcerku oba;

A tak přenešťastně vleče

Svůj živůtek chudá roba.

Není-ť, kdo by dítko smýval,

Kdo mu pral a sušil plínky;

Není-ť, kdo by zapovíval

Jeho tílko do peřinky. –

Než, ký div to? Jedno ráno

Sněhu bělší v stole plínky;

Dítko čistě vykoupáno

A zavito do peřinky.

Vizte, jak tem andělíčkem

Na kolébce tiše spinká,

Jak když jindy syté mlíčkem

Vkládala je tam matinka.

Boží pravda! neb-tě zřela

S rájských končin matka dolů,

A na dítko pohleděla –

Pohleděla k svému bolu.

Zřela-ť, jak tam krutí lidé

S nebožátkem zacházejí,

A jak pláči jen a bídě

Zůstaveno dítko její.

A již vyprosila sobě

Milost na nebeském otci,

Že v té šestnedělní době

Smí je hlídat každé noci.*)

A již dolů s nebe sstoupá,

Pere mu a suší plínky;

Vodu shřívá, a je koupá,

A povíjí do peřinky.

Pak je vlastním mlékem sílí,

Činíc vše, co úřad matky;

A když noc se k ránu chýlí,

Do nebe se béře zpátky.

A již mine druhý, třetí,

Již i mine týden šestý,

A matička ku dítěti

Má se odřeknouti cesty.

Tu svou v předposlední noci

K věčné Lásce prosbu řídí,

By je směla vyrvat z moci

Srdceprázdných, krutých lidí.

Bůh ji slyšel. Po té době

Ještě jednou s nebe sstoupá,

A pak vzavši dítko k sobě

Tam je v rose rajské koupá...

Však i záhy rodiče ti

Pocítili metlu Boží:

Odepříno-ť na vždy dětí

Jejich manželskému loži.

A tak vedli při všem jmění

Život bídný, život vrátký,

Neobživnouc v sladkém jméni

Otce on, a ona matky.

Pak i v nelásce a sváru

Ztrpčovali život sobě,

Aniž byl, kdo-by je k stáru,

Kdo je sílil v smrti mdlobě.

Ba i jejich pohřbu scházel

Smutku jev a pohled lkavý;

K hrobu jen je doprovázel

Dědic – skrytě usmívavý.