Šestnáct let.

Ó věku růží, které kvetou všude

nám do cest příštích, na hrobech i v duši,

kdy srdce prvně jsoucnost svoji tuší

a jak ty růže žhoucí jest a rudé!

Jen lásku, lásku! Neb co bez ní bude,

jest nic, jen láskou srdce světů buší

i děje lidstva, bez ní v prázdné hluši

se shroutí vesmír v spáleniště chudé.

My růže trhali – a pohodili.

Ty kvetou znova, mladost jenom jednou,

tak záhy v bezkvětý se podzim chýlí.

V tůň vítr svál ty růže nedohlednou.

Nám bylo šestnáct let – kdo věřit může?

A kvetou v světě vskutku ještě růže?