ŠESTNÁCTILETÁ.

V ústech dvě perliček šňůry,

ve zracích zornic brillanty.

Směje se? Či to snad shůry

bůžek nám nalévá chianti? –

Pro koho voní a září

kvíteček rosný a bílý?

Kdo s rozradostnělou tváří

pln něhy kdys nad ním se schýlí?

Pro koho tolik té krásy,

půvabu, lásky a dobroty?

Zda záležet, kvítečku, dá si?

Zda ocení všecky tvé hodnoty? – –

Na nebi ohnivá ruka

zlověstná píše znamení.

Svět chvěje se, láme a puká,

svět hroutí se v lijáku kamení.

Úzkostně sirény vyjí.

Kdo po mně to vztahuje rámě?

Kam před ním se uteku, skryji?

Domů! K tátovi! K mámě!

Rychle!... Děvčátko běží...

Rychlejší smrt je hladová.

Na dlažbě kvíteček leží.

Sbohem, Evičko Ladová!