ŠESTNÁCTILETÁ.

Ráno šel kolem. Usmál se na mne,

hodil mi do okna růži.

Co mu mám říci, až promluví na mne?

Co mu mám říci? Řeč je tak chudou. –

Hodil mi růži. Dnes bílou, včera rudou.

Chtěla bych říci: „Vím, jste tak dobrý,

a já mám růže tak ráda.“ –

A když jej vidím, svět na mne padá,

a když jej vidím, mákem jsem v květu,

srdce mi přeteče. Nevyslovím větu.

Nebeskou hudbou zní jeho kroky,

od úst mu padají hvězdy.

Chtěla bych čekat měsíce, roky,

až půjde kolem a hodí mi růži.

Je to snad láska, co prsa mi úží?

Komu to vypovím, komu se svěřím?

Jsem ptákem zlatým s hořícím peřím...

Pohádky nelhaly – věřím jim, věřím...!