Sestoupivši v úval ponížení

Sestoupivši v úval ponížení

slunce mešká, přitemnělým dolem

prázdnem ticha, které mlčí kolem,

rozhlíží se v mocném podivení.

Plné květy, jakých jinde není,

rozsety jsou hustě vonným polem,

chytly se i na balvanu holém,

že se skála v pestrý záhon mění.

Jsou tu bledé slzy utrpení,

drobné chudobičky zapomnění,

růže pýchy s trním, jež ji rvalo;

slunce sklání planoucí své paže,

květy trhá, v kytici je váže,

by je dárkem z cesty jaru dalo.