SESTRA BOLEST.

Tak jsem ji potkal: pod borovou strání

uprostřed lesa za dne umírání –

a byla krásná ve vůni a tichu,

krásnější ještě víc, že nesváděla k hříchu.

Řekl jsem jí: „Sestro, v jizbu vejdi se mnou,

dřív než noční stíny ze strží se vzedmou,

za mým stolem sedni, pojez, co mi dáno,

a pozdrž se u mne, až zas bude ráno...“

Uposlechla, vešla, naplnila chyši,

po chvíli už řekla, že mé srdce slyší. –

A hladí mi vlasy a hladí mi tváře...

Okna jsou však temná, nevstává v nich záře...

Nevstává v nich záře, neblíží se k ránu,

nebesa jsou pustá, mají samou ránu,

před mou chyší venku stromy hučí dlouze

a zdvíhají větve jako v marné touze...

Větve vyzdvihují, spouští v resignaci,

volají za sluncem, proč se nenavrací –

a netrpěliví hlasitě se zlobí,

proč se narodili do tak divné doby...

Sestra Bolest slyší, jak se stromy vadí,

konejší mi srdce, po tváři mne hladí –

v očích plno vláhy, ale slova nemá,

tíhou všeho kolem je jakoby němá.

Potkal jsem ji v lese v chvíli usínání

už na samý večer pod borovou strání –

pozval jsem ji k sobě, a se mnou se dívá,

na nejhlubší půlnoc jak se připozdívá...