SESTRA LÁSKA.

Chřadla Jsi jak lilje v stínu,

zahleděna Bůh ví kam,

ruce uloženy v klínu,

v oku slzy drahokam.

U Tebe vždy šeřila se

smutná žena, sama stesk,

z vosku kvítí v šedém vlase,

v zracích horečnatý lesk.

S ní šla’s kol mne zamyšlena,

žal v mé duši hlavu zved’:

s Tebou proč ta smutná žena,

proč tvůj kalich v stínu zkvet’? – –

Chudé pole své jsem osil,

vzešlo slunce květnové –

a já sestru Lásku prosil,

by šla se mnou k duši Tvé.

Ruku její v Tvou jsem vložil,

setkaly se vaše rty –

život rozléval se do žil,

keře vzplály poupaty.

Slzu, jíž Tvé vlhly řasy,

vypil slunce jitřní jas –

smutná žena povzdychla si,

v štěstí když se usmála’s.

A když Jsi se blahem chvěla

v sestry Lásky objetí –

smutná žena odcházela

jako zima v podletí!