SESTRA MARATOVA.

Byl bratrem mým – a kdyby jím i nebyl,

já ctila bych jej. Vzácný, dobrý člověk

a čist jak demant, třeba ležel v blátě.

Vy nedivte se, že mi slzy tekou,

když mluvím o něm – kdo znal srdce jeho,

nemůže bez slz na něj vzpomínati.

Byl lidu přítelem – ach, kolik je jich

těch přátel lidu dneska na tribuně

a v žurnalech a kavárnách a klubech!

Ti přátelé s tou počítavou láskou,

jež žije mezi jazykem a zuby!

On miloval lid, on byl částí jeho

a řekl „lid“-li, bylo já v tom jeho!

A štvali jej a všecko pro tu lásku,

že okem lidu byl a sluchem jeho!

Žil chlebem, vodou – ne jak patrioti,

již plni pastet, masa, vína – káží

o hladu ulic... pětadvacet franků

se našlo po něm – a to v asignatech.

To byl můj bratr. Tři měsíce rvala

už zimnice jím – slabé tělo jeho

s ní zápolilo – ne však k vůli žití,

co on měl z žití? – k vůli tomu lidu,

jenž vším mu byl a o němž dobře věděl,

že nikdo tak ho nebude mít v lásce

jak on, můj bratr. Skrátila mu život

ta royalistka, život, jehož chvíle

tak byly sečteny jak listů stromu,

když říjen táhne. Nikdy by byl nebyl

nes Danton k popravišti hlavu svoji

a Desmoulins ne – mého bratra pouze

se Robespierre bál a Marat jediný byl,

jenž cenu znal těch hlav dnes usečených.

Je světcem Revoluce, ano světcem,

žil pro ni, živil ji, když byla děckem

a krev dal za ni. Poznáte to brzy,

co odešlo s ním... Lačen krve nebyl,

ne, přisahám tak při památce jeho –

a sami víte, kolik hlav on vyrval

hladové guillotině... vždyť i ona,

ta royalistka s záminkou šla k němu,

že štvána je a o pomoc že prosí – –

Že vybuch někdy, hrozil velkým slovem,

to slova byla – nebyl zdráv můj bratr,

měl žhavou krev... už jako hoch vždy hořel

a ruce palčivé měl, hlavu vřelou

a tak byl stále... o zimnici jeho

už řekla jsem vám – on byl vůbec sopkou,

jež časem kamení a oheň metá

a musí metat, neboť v nitru hoří

jí neustálý nezkrocený plamen,

jenž ničí ji a jehož neovládá.

Však naposled vždy srdce zvítězilo

a srdce jeho bylo dětsky moudré

a zlatě čisté – – ale co vám mluvím?

Nemluví o něm celá Revoluce?

A mluví tak, že vlastní sestra může

poslouchat řeč tu s dechem zatajeným

a v tichém roztesknění jenom plakat.